Lidé sní o spoustě různých věcí, mají nejrůznější plány a představy o budoucnosti. V mojí bublině jsou většinou spojené krom spokojené rodiny hlavně se zajímavou, inspirativní a dobře placenou prací, s kariérním růstem. Já nikdy moc netoužila po kariéře, potřeba "někam to dotáhnout" mi jaksi úplně chybí. Zato si tajně po večerech sním o řádcích cibule, otrhávání keříků ostružin a skleníku s rajčaty a paprikami. Pít kafe na terase, poslouchat ptáky, koukat nahoru do toho modra... a kochat se, jak mi to pěkně roste. Trhat si kytky do vázy a sušit bylinky na čaj. Koncem léta zavařovat, moštovat a nakládat a pak se chodit koukat na ty poličky plné skleniček. Mrazák plný vlastní bio zeleniny na zimní vaření.
To bych ovšem nesměla bydlet v Praze v paneláku, že ano...
S mužem mým že ze všech nejlepším jsme se už dávno před narozením dětí domluvili, že se jednou přestěhujeme za Prahu do domku se zahradou. Pracovat jsme na tom začali už dávno, jen pár měsíců po tom, co jsme po x podnájmech zakotvili na jednom pražském okrajovém sídlišti. Od začátku jsme náš byt brali jen jako další dočasné řešení. A najednou jsme tam byli 8 let...
Původní plán koupit starší domek a postupně ho opravit se změnil v rozhodnutí koupit pozemek a postavit nový. Desítky návštěv, domky neskutečně drahé a přitom k totální rekonstrukci. Postavit nový vyjde levněji.
Takže další kolečko prohlídek a schůzek, tentokrát po pozemcích. Až jsme se pro jeden rozhodli a den před plánovanou rezervační schůzkou nám zavolali, že se majitel rozhodl jinak. V slzách a plná zlosti jsem na truc otevřela inzeráty a našla jiný pozemek. Druhý den po práci jsme tam jeli a byl to on. Krásná loučka pod lesem, vyhlídka do protějších kopců přes údolí, z okolních domků byly vidět jen střechy a zahrady. Z lesa vyběhla srnka, květnové sluníčko hřálo... A tak jsme už šest let majiteli nádherného pozemku v příjemném městečku za Prahou.
Plánování stavby bylo dlouhé a úmorné, poznamenané našimi začátečnickými chybami a ještě víc turbulencemi stavebního trhu. Ceny šly závratně vzhůru, během těch pár let o víc než třetinu. Místo původně plánovaného zděného domu podle vlastního projektu byla nakonec typová dřevostavba. Byly chvíle, kdy nám i maringotka přišla jako dobrý nápad... Ale jak se pomalu začalo blížit dokončení našeho domu, byla jsem že všeho nejvíc vděčná za to, že v něm i po tom všem chceme bydlet spolu :-)
Od začátku jsem byla rozhodnutá, že zahradu si naplánuju a vybuduju sama. Dům je věc, tu klidně svěřím někomu jinému. Ale zahrada je živá. Maličký kus světa. Ten si člověk musí udělat sám a podle sebe i se všemi chybami a omyly, protože jinak by nebyl doopravdy jeho.
A tak jsem týdny a měsíce ležela v knihách, webech a blozích a plánovala zahradu. Strašně moc mě to bavilo, i když mi z těch všech odrůd a podnoží šla občas hlava kolem a o zeleninových polykulturách se mi už i zdálo. Jaká bude? Přírodní, bez postřiků a herbicidů, golfového trávníčku a povinných tújí kokem plotu. Budou v ní ovocné stromy a keře, záhonky zeleniny a kytek do vázy, bylinky, louka, kompost, sem tam křoví, něco voňavého pro včely a motýly, trocha stínu pro nás... Nebude to hned, ani za rok nebo dva. Ale jednou to bude malý kousek ráje, který jsem si vysnila. Místo setkávání, kde budou moci návštěvníci zakoušet pohodu a radost a třeba taky úžas nad tím, jak se o nás náš dobrý Bůh stará a jak úžasný svět stvořil.
V naší pražské ulici to teď vypadalo nějak takhle. Ale v mé hlavě už se zelenaly záhony a voněly kytky. A od sester jsem dostala výstavní kytičkované holinky. Protože bez holin se zahradičit nedá. Holinky jsou základ. Hlavně u nás v Holinkově :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat