Květen 2020
Konečně se rozběhlo plánování terénních úprav na našem pozemku a je jasné, že dřív než koncem června záhony nebudou. Rozhodla jsem se to ale nevzdat a uvidím, co zvládnu.
První výsevy do beden krásně rostou, sklízíme první ředkvičky a lupeny špenátu. Saláty by potřebovaly vyjednotit nebo rozsadit. Brambory, které jsem nakonec pokusně hodila na dno beden, už mají maličké natě. Nebyly ani předklíčené, dala jsem tam pár brambor ze sáčku z obchodu, které měly maličké klíčky. Nečekám žádnou velkou úrodu, prostě jsem to chtěla zkusit 🙂
Postupně jsem vysela druhou várku salátů, různé letničky na pozdější zasazení do záhonů, hrášek na lusky do bedny, fazole do kelímků... Uvidíme, co vzejde a co se podaří přesadit. Rajčata půjdou do kbelíků, které jsem si objednala, dýně a cukety budou muset jít asi přímo do kompostu. Sazenice jsou velké, nasazují na květy, potřebovaly by už přesadit.
Všechno letos beru tak, že co bude, to bude. A co nebude, to holt nebude. Nemusí být všechno hned. V tomhle jsem se už poučila a nemám tak velká očekávání. Mám na to celý život 🙂
Radost mi dělá budoucí louka. Části, které byly po zimě úplně zničené od divočáků, už krásně zarůstají. Všude to kvete, desítky druhů rostlin. Jednou z toho bude opravdu hezká louka. A i když nemáme půdu žádný skvost (je to hlavně jíl a spousta, spousta kamení), je krásně vidět, jak dobře drží vláhu. Na místech, kde byly během stavby výkopy a země není tak udusaná, je teď úplná džungle. To mě naplňuje nadějí, že až se mi podaří zahradu osázet, hezky to tady poroste.
Jak vysévám a pozoruju, připomínám si podobenství o rozsévači z Lukášova evangelia. Jak je důležité mít dobrou zeminu, ale také zavlažovat, občas protrhat klíčící plevel, který roste rychleji než zelenina. Jak je důležité slunce a správná teplota. Kolik péče je třeba, aby semínka přinesla úrodu. Potřebuju zasévat do svého srdce Boží slovo (bez toho těžko vyklíčí víra), potřebuju mít srdce připravené a nezaneřáděné různým balastem (hořkostí, neodpuštěním, přemírou různých podnětů...). A také potřebuju o to, co bylo zaseto, pečovat.
Líbí se mi, jak jednoduše a názorně Ježíš vyučoval a vysvětloval složité duchovní věci. Dokázal vymyslet příměry, které byly srozumitelné pro kohokoli, kdo chtěl slyšet.
Podobenství o rozsévači
Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků.
Když se začal scházet veliký zástup (neboť lidé z jednotlivých měst proudili za ním), promluvil v podobenství: „Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci. Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu. Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo. Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“
Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“
Učedníci se ho ptali, co je to za podobenství. Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, k ostatním ale mluvím v podobenstvích, aby
‚hleděli, ale neviděli
a slyšeli, ale nerozuměli.‘
Zrno v tom podobenství je Boží slovo. Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají. Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat