Svatý Martin

 

Jako obvykle s křížkem po funuse, ale to nevadí :-) Včera byl sv. Martin, pro mě oficiální start předvánočního období. Definitivní potvrzení, že teplé dny jsou pryč, slunce bude málo, vlhka a mlhy hodně a čím dál větší tma. Většinou na mě už během října sedá nepříjemná "deka". Nemám tyhle podzimní a zimní inverze ráda, chybí mi sluce a bývám velmi unavená, bez nálady a bez vnitřního motoru. Navíc bývá podzimní období velmi náročné doma i ve sboru - chystání všeho na Vánoce, přípravy, nácvik a organizace dětské vánoční slavnosti, milion a půl věcí, které je třeba udělat a zařídit a být prostě musí.

Letos je to jiné. Už s jarní karanténou jsme si všichni zažili, že spousta věcí, které "musí" být, ve skutečnosti nemusí. Téměř všechno se zastavilo, nastalo zvláštní bezčasí. A i když se během léta zase začaly věci postupně vracet k náznaku normálu, bylo jasné, že karanténa přijde na podzim znovu. Otázka byla, kdy začne a jak bude dlouhá. A tak je letošní podzim jiný mimo jiné v tom, že neorganizuju žádnou dětskou vánoční slavnost, nepracuju na textech, nekoordinuju velký tým dobrovolníků, neřeším kostýmy a dárečky pro děti... Prostě všechno, co "muselo být", najednou není. A naopak jsou úplně jiné věci. Vrhli jsme se do různých dokončovacích prací v domě (takže máme konečně poličky ve většině místností, ze zdí nevisí dráty, v komoře jsou regály...) a každý den pracuju na zahradě. Zazimovat stávající záhony, dokončit zakládaní nových, zasadit česnek, přeházet kompost, roztřídit a uklidit všechno zahradní náčiní a potřeby, objednat (konečně!!) ovocné stromky a keře...

A ještě v jedné věci je letošní podzim jiný. Máme velká okna a bydlíme v přírodě. Jsme tak v neustálém kontaktu s přírodou a krajinou kolem. Můžeme sledovat, jak se mění, jak voní a jak je krásná, v každém počasí svým vlastním způsobem. A uvnitř hoří oheň v kamnech a je příjemně a vřele. Najednou to inverzní počasí není tak nevlídné a nepříjemné. Mnohem víc vnímám jeho jedinečnost a to, jak ho potřebuju. Když je venku celý den pošmourno, chce se mi zalézt si do křesla s dekou, čajem a knížkou, hřát se u kamen a odpočívat. Jen tak být. A ono je to potřeba. Potřebujeme prostě zpomalit a chvíli jen být sami se sebou, stáhnout se do sebe a čerpat. tohle počasí k tomu přímo vybízí.

Od letoška pro mě bude Martin asi právě o tomhle. Nesnažit se za každou cenu urvat všechny ty činnosti, vykřesat ze sebe zbytky sil a pak celý leden zoufale lapat po dechu. Ale zklidnit se, vrátit se sama k sobě a využít toho, k čemu mě počasí a příroda zve. Je to moudře vymyšlené...

A jak slavíme? Letos není žádný průvod. Lampiony budeme vyrábět s dětmi až o víkendu na chalupě a projdeme se s nimi kousek po okolí. Možná připravím dětem bojovku. Třeba TUHLE ze Zodpovědné výuky.

Čteme si Čekání na Vánoce od Andrey Popprové, které začíná právě na sv. Martina.

Stáhli jsme si MINIPROJEKT od YMCA Sluníčko Tlučná, povídali si a upekli s dětmi martinské rohlíčky. Byly naprosto dokonalé a děti je zvládly téměř samy. Těsto podle návodu už V. a T. dokážou téměř jakékoli, jen s válením ještě potřebují pomoci. E. (náš Maluch) ještě potřebuje asistenci téměř u všeho, ale vrhá se do věcí s nadšením sobě vlastním a v kuchyni pomáhá strašně rád. Jeho rohlíčky byly spíš balíčky, ale pro něj byly ty nejkrásnější a odmítl se o ně rozdělit :-)

Vyráběli jsme koníky a ještě nějaké jiné určitě zkusíme (na inkostové mě už loni přivedla Verča z blogu Pesleří, papírový s kolíčky je v letošním listopadovém Puntíku). Víc toho není třeba. Naučila jsme se být minimalista i v aktivitách. Je pro nás všechny lepší udělat něco a užít si to, než fofrovat od jedné aktivity k jiné. Tenhle poklid nám všem sedí.