Zahrada pod peřinou

Děti se konečně dočkaly a zima vypadá jako zima. Nadšení je na všech frontách a trvá už  přes týden. Každý pohled ven z okna mě naplňuje nadšením a vděčností.

Minulý týden jsem točila krátké video pro děti na online bohoslužbu na téma Jak vypadá Bůh? Nevím to. Ale když se koukám kolem sebe, jedno je stoprocentně jisté. Musí být nepředstavitelně nádherný, když stvořil takovou krásu. Vidím ho všude kolem... Pomáhá mi to udržet si zdravý rozum a vděčnost i v téhle šílené době, kdy je víc než jindy snadné upadnout do letargie a pocitu bezmoci, nebo propadat vzteku a skepsi. Svět kolem mě je tak krásný a Bůh je stále stejný, pořád tvoří jedinečné sněhové vločky, nádherné červánky a mraky, který je každý jiný... Pořád tu je, jen si člověk musí dát tu práci udělat si čas a prostor na to být v tichu a jen se dívat, poslouchat.

(To video najdete TADY)

Naše louka v 1. roce

Květnatá louka pro včely a motýly byla od začátku jasná a jednoznačná volba pro zadní část zahrady. Ovocný sad, různé keře pro nás i pro ptáky a kolem luční květiny, sekané cestičky.

Louka byla to, co mě upoutalo na pozemku hned ten den, kdy jsem na něj poprvé vstoupila a okamžitě věděla, že to je to místo, kde chci žít. Byl květen, louka bzučela, ptáci zpívali. Procházela jsem se po té louce, za zády les, výhled do údolí a na brdské lesy... Ty domy, které máme dnes přes ulici, tehdy ještě nestály. Místo nich byla další louka. Při bližším průzkumu bylo jasné, že to je spíš rumiště než louka, žádná úrodná půda se tady nekoná. Ale na první pohled to bylo idylické.

Letos koncem jara to všechno vzalo za své, bagry rozvozily naše hromady. Víc o nich najdete TADY, tam je taky hezky vidět, jak prostor budoucí louky vypadal po první sezoně, kdy jsme ho občas posekali. Terén byl srovnaný a připravený na osetí. Tyhle fotky jsem si udělala na památku a jako povzbuzení, že louka časem zase rozkvete.

Krásný Nový rok!!

Zahrada spí, já dospávám. Po sněhu stále ani památky, ale námraza čaruje. Dnes jsme se probudili do pohádky... 

Poprvé v životě hledím vstříc novému roku s obavami a velkou nejistotou, co bude. A víc než dřív jsem vděčná za svoji rodící se zahradu. Dodává mi naději a vrací mě nohama na zem (a rukama do země). 

Kéž můžeme v tom novém roce zažívat pokoj a radost v zahradách i mimo ně.

 

Jak jsme zakládali vyvýšené záhony

Ve svém retrospektivním seriálu jsem se posunula pomalu do července. P

Původní plán byl jasný, během jara udělat terénní práce na pozemku a pak hned založit záhony a první sezóna na zahradě může začít. Začala, ale v červenci :-/ Terénní práce byly hotové před koncem června. Moje provizorně vyseté špenáty, saláty a ředkvičky v banánovkách rostly jak o život, cukety, dýně a patizony narostly taky krásně, ale všechno už mělo být dávno v záhonech a záhony nikde. Ale celá tahle sezona byla už od začátku provizorní. Začínala jsem ji s tím, že co bude, to bude, zbytek půjde do kompostu nebo prostě nebude.

Ohledně záhonů jsem měla od začátku jasno, že budou vyvýšené. Na zahradě není vůbec žádná ornice, fakt ani centimetr. Všechna vzala za své už kdysi v minulosti, kdy se tady v okolí dělaly jakési pokusné sondy kvůli těžbě. Těžit se tu nezačalo nikdy nic, ale my museli kvůli stavebnímu povolení získat krom dalších 150 razítek získat i souhlas báňského úřadu. No a pěstovat se bez předchozí přípravy na zahradě nedá nic. Kdysi mi táta nabízel několik kilo cibulek tulipánů, ať si je někam zapíchám. Jenže to bych si na to musela nejdřív vzít krumpáč... Náš pozemek, to je jen jíl a šutry. Hodně šutrů.

Terénní práce - část třetí

Vracím se zpět k retrospektivnímu seriálu o začátcích zakládání naší zahrady. Jsme v půli června 2020 a probíhá poslední část první fáze terénních úprav byla kolem domu. 

Náš domek není na základové desce, ale na ocelových nosnících. V sousedství jsem známí jako "ti z toho domu na nožičkách" :-) Má to své výhody i nevýhody. Pro mě bylo důležité mj. to, že až jednou domek doslouží, rozebereme ho, drtivá většina materiálů půjde spálit nebo recyklovat a na pozemku nezůstane desítky čtverečních metrů velká betonová placka. Klidně tu bude moci vyrůst jiný dům. Nebo třeba les... Nejsem fanda do litého betonu.

Nicméně vizuálně je tohle řešení přeci jen pořád nezvyklé. S panem šéfem jsme vymysleli řešení, že kolem dokola domu poběží samonosná betonová zídka a terén zvýšíme na úroveň prahů dveří. Podél zdi s vchodovými dveřmi se potáhne chodník spojující branku, vstup a dvě terasy. Malá teráska bude směrem do ulice. Je to východní strana a ráno je tu krásně slunečno a teplo už od jara. Hlavní pobytová terasa bude směrem do zahrady a bude o něco hlouběji než okolní terén. Díky tomu bude trochu chráněná, protože bydlíme na hodně větrném místě.

Tady vzniká ohraničeni budoucí terásky na východní straně domu.

Jarní cibulky

Pořád jsem se ještě nedostala ke zpracování fotek z léta a podzimu - dokončení terénních prací, založení záhonů, výsev louky, první sezóna v zeleninové zahrádce... Tak než to bude, aspoň troška z toho, čím žiju v posledních týdnech.

Jedním z úkolů tohohle podzimu byly jarní cibulky. Zasázeli jsme jich přes deset kilo. Narcisy, tulipány, modřence, hyacinty, sněženky... Příští jaro bude na naší zahradě první rozkvetlé.

U rodičů na zahradě

Prodloužený víkend u rodičů na chalupě, spousta práce za námi, zima může přijít. Nařezali jsme a složili dříví snad na tři sezony (to ale trvalo mnohem dýl), musel kvůli tomu padnout starý a nevzhledný živý plot že smrku. Ze zahrady je teď krásný výhled do kraje a působí mnohem prostorněji. Zbytek živého plotu, který musí zůstat, jsme aspoň sestřihli.

Zasadili jsme jabloň a třešeň, maliny a ostružiny, přesadili na lepší místo rybízy, zazimovali záhony a keře... Rodiče budou mít po deseti letech na chalupě první ovocné stromy :-) Na rybízy jsem moc zvědavá. Na původním místě se jim nedařilo a úroda byla i po několika letech mizerná. Tak dostanou druhou šanci jinde a pak to možná s nimi vzdáme. Zato borůvka, kterou si mamka pořídila před pár lety, letos poprvé hezky zaplodila.

Pokáceli jsme několik škaredých smrků, které původní majitel zasadil na nevhodné místo, kde neměli dostatek prostoru. Bylo třeba je stále ořezávat a seřezávat shora, aby nepřekáželi elektrickému vedení. Vždycky mě může trefit, když vidím, kam to vede, když někdo při výsadbě stromů a keřů nepočítá s jejich velikostí v dospělosti. Vánoční stromeček je krásná věc, ale dvacetimetrový smrk v malé zahrádce... Místo jednoho přišla jabloňka, místo druhého dostane babička na jaře milované šeříky.

A teď už zase pracuju na svém 💪 A po večerech makám na osazovacím plánu keřů a stromů. Nejvyšší čas, první várka dnes dorazila a šla rovnou do země. 

Fotky nic moc, jen rychlé výcvaky z mobilu.

Nově vysazená jabloň do předzahrádky. Za ní aronie, která tu byla už dřív.

Svatý Martin

 

Jako obvykle s křížkem po funuse, ale to nevadí :-) Včera byl sv. Martin, pro mě oficiální start předvánočního období. Definitivní potvrzení, že teplé dny jsou pryč, slunce bude málo, vlhka a mlhy hodně a čím dál větší tma. Většinou na mě už během října sedá nepříjemná "deka". Nemám tyhle podzimní a zimní inverze ráda, chybí mi sluce a bývám velmi unavená, bez nálady a bez vnitřního motoru. Navíc bývá podzimní období velmi náročné doma i ve sboru - chystání všeho na Vánoce, přípravy, nácvik a organizace dětské vánoční slavnosti, milion a půl věcí, které je třeba udělat a zařídit a být prostě musí.

Terénní práce - část druhá

Předposlední červnový týden a dokončení první fáze terénních prací. Přijela třídička a chlapi několik dní třídili materiál z hromad na jemnější frakci a ten zbytek. Šutry šly dospod, to jemné nahoru. Je to jílovité, ale díky obsahu kamínků se to tolik neudusává a voda dobře vsakuje. Není to ideální zemina, za sucha se vytvoří na povrchu tvrdý škraloup, který obtížně prorůstá a vysít do něj téměř cokoli je marné. Po dešti je ale povrch kyprý a zem dobře drží vláhu. Což je skvělé, protože naše oblast je ve srážkovém stínu. V celé republice prší, místy záplavy, a já musím zalévat...

Terénní práce - část první

Konečně se dostávám k tomu, abych dala na blog pár fotek z toho, jak probíhaly terénní práce na našem pozemku. Bylo léto, dovolené, spousty práce na zahradě... Na blog nebyl čas a tak zase díváním.

V druhé půli června dojely na pozemek bagry a začal tanec. Během následujících dvou týdnů se pozemek proměnil k nepoznání. 

V první fázi zemních prací bylo hlavním úkolem zpracovat naše hromady a začít se termickými pracemi kolem domu. Na pozemek přijel malý bagřík a větší nakladač, později ještě třídička na zeminu. Většinu času pracovali chlapi ve dvou, ale chvílemi jich tam bylo i pět. Střídalo se vedro s lijáky, ale nakonec se dílo podařilo a koncem června jsem mohla osít zadní část zahrady (budoucí ovocný sad) lučním osivem a dovézt bedničky na vyvýšené záhony.

Práce začaly úplně vzadu, bylo třeba připravit terén pro dokončení oplocení

Naše hromady

Žili jsme s nimi rok a půl, od října jsme na ně koukali denně. Zaslouží si trochu místa i tady na blogu. Celý loňský rok byly holé, jen jíl a kamení. Za sucha prašné, za mokra mazlavé a blátivé. Sen každé mámy malých dětí :-) Letos z jara začaly obrážet spoustou hadince. Docela jsme si na ne zvykli. A pak přijely bagry a hromady se začaly poroučet...

Fotky jsou mizerné, nevšimla jsem si špatného nastavení foťáku. Ale jsou jediné, které mám :-/

Konečně bagry

V červnu přijely na pozemek konečně bagry. Jako první bylo třeba vydolovat pařezy v zadní části zahrady a připravit terén pro oplocení.

Nechávali jsme ho tady nedokončené, protože od začátku bylo jasné, že obyčejné pletivo nebude stačit. Jsme u lesa, na pozemek chodily krom srn a zajíců také divočáci. Po zimě byla celá zadní část pozemku (budoucí louka a sad) totálně rozrytá a kdyby tu bylo něco vysazené, bylo by patrně po tom.

Z okolí víme, že klasické pletivo není pro divočáky žádný problém. Projdou pod ním nebo dokonce skrz. Plotaři doporučili pevnější oplocení ze svařované sítě a hlavně dole zapuštěné do země. 

Prostor pro plot jsem sice minulý brok osobně a vlastnoručně vykácela a vyčistila od náletu všeho druhu, s pařezy jsem si ale poradit nedokázala. Málem si s nimi neporadil ani bagřík 🙂

Nakonec se ale dílo podařilo a plotaři mohli nastoupit 🙂

Loučení s hromadami

V červnu konečně dorazily vytoužené bagry a začaly zemní práce. O rok později, než jsem původně chtěla, ale tak to prostě někdy je. Ke konci stavby domu už jsem neměla na organizování zemařiny energii. Pak přišlo stěhování, zařizování domu (stěhovali jsme se do holodomu, kde nebyla ještě ani kuchyňská linka), Vánoce, hory, korona... Prostě pořád spousta jiných urgentních věcí, které mi braly čas a energii. A jak už jsem někde psala, dělat si všechno sám má sice spoustu výhod, ale i své nevýhody. Z nichž největší je, že to prostě za vás nikdo neudělá 😁

Takže když jednou ráno dovezli na pozemek bagřík a nakladač, přišlo mi to jako sen. Neuvěřitelné, že se to opravdu děje. A my se po roce zbavíme našich hromad. Za tu dobu jsme si na ně zvykli. Děti si na nich rok hrály, měly tam pevnosti a pozorovatelny, pozorovali jsme z nich náš první novoroční ohňostroj v novém domě, dělali jsme na nich táboráky... Z jara zarostly a vykvetly, vypadalo to skoro až idylicky.

Děti s likvidací hromad zásadně nesouhlasily, ale my dospělí jsme měli jasno. Z domu nebyl výhled jinam, než právě na čtyřmetrové hromady. Zabíraly místo tam, kde má být dvorek a zeleninová zahrada. Prostě musí pryč.

Tak pá, hromady! Bylo to krásné a bylo toho dost 🙂